Digitální agenda pro Evropu (lupa.cz; 31.5.2010)

Evropská komise chce, aby do roku 2020 byla nejméně polovina všech domácnosti v Unii připojena k Internetu rychlostí nejméně 100 Mbit/s. Není to ale málo? Dalším požadavkem nové Digitální agendy pro Evropu, navazující na strategii Evropa 2020, je jednotný trh i pro online obsah, včetně jednotné kolektivní správy práv.

Přestože Evropská unie řeší v těchto dnech dosti  zásadní otázky své samotné  existence – spojené hlavně s ekonomickými  problémy eurozóny a předlužeností některých členských zemí – její „koncepční  mlýny“ nadále „melou“ na  plné obrátky a stále detailněji rozpracovávají nové strategie,  zaměřené hned na celých 10 let dopředu.  Mám konkrétně na mysli strategii Evropa 2020, kterou Evropská  komise poprvé představila již v březnu letošního roku, jako jakési  pokračování předchozí (neúspěšné) Lisabonské strategie.

  Nová strategie, cílená do roku 2020, pochopitelně sází na  oblast ICT jako na jednoho z hlavních „tahounů“ rozvoje a možných zdrojů růstu.  A tak se, plně v duchu svých tradic, snaží této oblasti nalinkovat, jak se má  vyvíjet. Formou samostatného „akčního plánu“ s názvem Digitální  agenda pro Evropu, který navazuje na celkovou strategii Evropa 2020 a rozpracovává  ji právě pro oblast ICT.

  Předminulý týden, konkrétně 19. května, představila tuto Digitální  agendu pro Evropu nová komisařka („pro digitální agendu“) Neelie Kroesová.  No a právě dnes, 31.května 2010, ji bude projednávat s resortními ministry  členských zemí EU, na Radě  ministrů pro telekomunikace a energetiku.

  Implementační zpráva a zpráva o digitální konkurenceschopnosti    Prakticky souběžně s touto Digitální agendou pak byly  zveřejněny i dvě další a věcně související zprávy. Jednou  je tzv. implementační  zpráva, v pořadí již 15., kterou Evropská komise hodnotí  stav implementace  unijního regulačního rámce a rozvoj telekomunikací v jednotlivých zemích. Ta  byla publikována 25.května 2010, a najdete v ní  nejen hodnocení regulačního  prostředí v jednotlivých zemích, ale i nejrůznější provozní statistiky a  cenová srovnání (napříč členskými zeměmi).

  Neméně zajímavá je ale i druhá zpráva Komise, o digitální  konkurenceschopnosti, zveřejněná již 17. května 2010. Ta již hodnotí více to,  jak možnosti telekomunikací a ICT technologií využíváme, a také k čemu. Na  adresu České republiky například konstatuje, že v oblasti informační  společnosti stále zaostáváme za ostatními členskými zeměmi. A to nejen co do  dostupnosti a využití infrastruktury (kde stále máme podprůměrnou penetraci  broadbandu), tak i co do různých online aktivit.

  Pod evropský průměr jsme v této zprávě  kupodivu řazeni  i v oblasti e-governmentu,  byť jsme naopak chváleni za zavedení  CzechPointů a datových schránek. A dokonce jsme na prvním místě, pokud jde o  online dostupnost veřejných  služeb pro firmy, která má být v ČR na  úrovni 100 %. Ale pokud jde o občany, zde už je situace úplně jiná a odsouvá nás  naopak dost dozadu. Stejně tak dopadáme poměrně špatně v oblasti  ecommerce, kde jsou všechny naše ukazatele pod průměrem.

  Jaké cíle má Digitální agenda?    Vraťme se ale zpět k akčnímu plánu pro oblast ICT,  kterým je strategie s názvem Digitální  agenda pro Evropu.

  Jedním z hlavních cílů, který tato „digitální agenda“,  přebírá z mateřské koncepce Evropa 2020, je

  zajistit udržitelný hospodářský a sociální přínos jednotného  digitálního trhu, založeného na rychlém a superrychlém internetu a  interoperabilních aplikacích, se širokopásmovým připojením pro všechny  obyvatele do roku 2013, s přístupem k výrazně rychlejšímu internetu (nad 30  Mb/s) do roku 2020 a s nejméně polovinou evropských domácností s internetovým  připojením rychlejším než 100 Mb/s.    Tento cíl se již stihl stát předmětem  kritiky jako málo ambiciózní (na tak dlouhý časový horizont). Navíc ho má  být dosaženo „mixem různých technologií“, což poněkud odstavuje ze zřetele tu,  která má zdaleka největší rychlostní potenciál. Pro optiku je 100 Mbit/s snadno  realizovatelných již dnes, a cílení této rychlosti 10 let dopředu skutečně není  příliš ambiciózní a nevyvolává dostatečný tlak na budování optických sítí.  Na  100 Mbit/s se přitom již dnes dostanou také kabelové sítě, jak dokládá příklad  UPC i v tuzemsku.

  Digitální agenda pro Evropu také již tradičně lavíruje mezi  možností co nejvíce otevřít prostor pro privátní investice, a snahou je co  nejvíce svázat skrze různá regulační opatření. Stejně tak se drží tradičního  záměru využít veřejné peníze ke „kompenzaci“  soutěže operátorů tak, kde pro ni  nejsou podmínky (například ve venkovských oblastech).

  V tomto ohledu tedy nová Digitální agenda – alespoň  z mého pohledu – příliš nevybočila z mantinelů a uvažování  dosavadních koncepcí. Jen je jakoby extrapolovala na další časové období, a adekvátně  tomu „zvedla“ předchozí cíle (vynásobila je určitou konstantou).

  Nastolení skutečně jednotného trhu?    To, v čem se Digitální  agenda pro Evropu více liší od předchozích strategií a akčních plánů, je  větší důraz na zavedení jednotného vnitřního trhu.

  Pravdou je, že celé „evropské prostředí“ je stále hodně  fragmentováno a stále vytváří velmi významné bariéry všem „přeshraničním“  aktivitám. Nejde samozřejmě jen o věci typu mobilního roamingu, ale třeba i o  poskytování obsahu a služeb, včetně otázek copyrightu, placení, fakturování  apod.

  A tak hned první opatření, o které Digitální agenda (ve svém  plném  znění)  pojednává, je sjednocení podmínek pro licencování obsahu a  kolektivní správy. Jak přesně, to ve zprávě ještě není (a vše by mělo být  řešeno novou směrnicí  o kolektivní správě, která by měla být vydána ještě  v letošním roce). Z kontextu a dalších náznaků ale lze soudit, že  nejspíše půjde o snahy ubírat se cestou „byrokratického řešení“: zavedením  nových – celounijních – orgánů kolektivní správy, které by nahradily již existující  národní mechanismy kolektivní správy.  V zásadě tedy cestou „zachování  starých pořádků“, jen s jejich povýšením na unijní úroveň, místo té národní.

  Bezpečnost a osvěta    Nová Digitální agenda akcentuje i oblast bezpečnosti, a také  oblast osvěty. I zde ale postupuje dosti byrokratickým způsobem a volí nepříliš  adekvátní nástroje – nová nařízení, a zřizování nových orgánů a platforem.

  Do boje proti kybernetické kriminalitě chce primárně vyslat  svůj úřad ENISA (European Network and Information Security Agency), který již  jednou chtěla zrušit, ale který by nyní měl projít určitou modernizací. Celosvětovou  koordinaci boje proti kybernetické zločinnosti pak navrhuje svěřit diskusní platformě  o Internet Governance (o „vládě nad Internetem“, vzniklé v návaznosti  na  světový summit o informační společnosti WSIS). A teprve do roku 2012 požaduje  po členských zemích zřídit síť fungujících národních CERTů, na které by na  unijní úrovni navázaly CERTy při evropských unijních institucích.

  Pokud jde o osvětu a vzdělávání, zde digitální agenda  akcentuje dva hlavní problémy. Jedním z nich je boj proti „digitálnímu  vyloučení“ cca 150 milionů Evropanů, kteří ještě nikdy nepracovali  s Internetem – prý proto, že to nikdy nepotřebovali, nebo to neumějí. Přitom  čím dál tím více „úkonů“ každodenního života vyžaduje přístup k Internetu a  jeho využití.

  Druhým problémem je nedostatek IT odborníků: podle  dostupných odhadů by jich do roku 2015 mohlo v celé EU scházet až na  700 000. Digitální agenda ale ani zde žádné magické řešení nenabízí – jen  apeluje na priority ve vzdělávání a jeho celkový rozvoj.

  A co v ČR?     Jakkoli si o celoevropských strategiích, akčních plánech a  dalších koncepcích můžeme myslet své, přeci jen jde o věc, nad kterou bychom se  měli aktivně zamýšlet i zde v ČR. A to nejen z toho důvodu, že se nás  týkají jako členské země Unie, a budeme je tedy muset nějak reflektovat a  naplnit.

  Jednou z věcí, které bychom si měli sami ujasnit –  podle mého názoru tou nejdůležitější – je to, zda chceme tuzemskou „digitální  agendu“ řešit per partes, nebo jako celek a koordinovaně. Co tím mám na mysli?

  Po rozpadu Ministerstva informatiky u nás došlo  k rozdělení kompetencí: telekomunikace (elektronické komunikace) přešly na  resort průmyslu a obchodu, ale třeba strategie rozvoje broadbandu (a Národní  broadbandová strategie) přešla tehdy na vnitro. Resort průmyslu a obchodu pak  dlouhou dobu žádnou koncepci v oblasti broadbandu nepřipravoval, a začal  s tím (prací na strategii Digitální  Česko) až v letošním roce, kdy mu vnitro „přenechalo“ kompetence  v oblasti broadbandu. A i tak se bude jednat o velmi úzce zaměřenou  strategii, pojednávající pouze o rozvoji telekomunikační infrastruktury –  protože nic jiného nemá tento průmyslu a obchodu ve své kompetenci.

  Vnitro v mezidobí řešilo rozvoj e-governmentu. Ale už  neřešilo dostupnost Internetu, natož pak informační gramotnost občanů, kteří by  měli služeb e-governmentu využívat (a měli by vědět jak). Kupodivu ani vnitro  nijak neřešilo ani otázky kybernetické bezpečnosti, když akutní potřebu zřízení  českého národního CERTu dlouhou  dobu ignorovalo (a teprve v tomto roce začalo vyvíjet určitou  aktivitu).

  A kdopak se asi ujme čím dál tím důležitějších agend, které  se týkají právě otázek obsahu, autorských a jiných duševních práv, či třeba  otázek „nevhodného obsahu“ na Internetu, či hrozícího odpojování  uživatelů,  změn v systému kolektivní správy - a  všech dalších „nových“ agend a  problémů, které se dříve či později stanou stejně důležité, ne-li ještě  důležitější, než tradiční témata typu telekomunikací  či e-governmentu. Ty už  nějak řešit umíme – a zatím je řešíme odděleně a nezávisle na sobě.

  Není zrovna teď – po právě skončených volbách a ještě před  nástupem nové vlády – vhodná doba k zamyšlení nad tím, jak se k těmto  věcem postavit? Zda je řešit jako celek (a potom „kým“), nebo zda lze zůstat u  dosavadní roztříštěnosti? A jakou prioritu těmto věcem dát? Mají to být agendy  někde n-té v pořadí, na které se dostane, až když už Brusel hodně tlačí? Nebo  mají být něčím, čím se zabýváme proaktivně sami, protože to považujeme za  důležité? Co myslíte?

URL| http://www.lupa.cz/clanky/digitalni-agenda-pro-evropu/