E -government v kotlině české

 RADEK BENEŠ
Funkční e -government je s nadsázkou možná tak trochu jako paní Colombová. Je o ní slyšet, hodně se o ní mluví, určitě znáte někoho, kdo tvrdí, že ji zná, ale sami jste se s ní pravděpodobně v celé její kráse ještě nesetkali. Podle hodnocení DESI 2015 jsme v zajišťování digitálních veřejných služeb na 26. místě z 28 států Evropské unie. Pojďme se tedy na „elektronické vládnutí“ v ČR podívat blíže.
Nejdříve je třeba si termín e -government vymezit. Nikoho nepřekvapí, že definice pojmu „e -government“ stejně jako pojem „dobrá správa“ (odborná, efektivní, transparentní a nestranná služba veřejnosti) není v české legislativě v současné době nijak konkrétně vymezena, zejména pak z pohledu zapojení ICT.
Asi nejkonkrétněji popsalo pojem e -government zaniknuvší ministerstvo informatiky, a to představou, že jde o: „transformaci vnitřních a vnějších vztahů veřejné správy pomocí informačních technologií s cílem optimalizovat interní procesy. Jejím cílem je pak rychlejší, spolehlivější a levnější poskytování služeb veřejné správy nejširší veřejnosti a zajištění větší otevřenosti veřejné správy ve vztahu ke svým uživatelům.“
Z pohledu konkretizace výrazu „dobrá správa“ lze pak vyjít z principů uvedených bývalým veřejným ochráncem práv Otakara Motejla. Mimo jím uvedené principy povinnosti dodržovat právní řád, být nestranný při výkonu veřejné správy, rozhodovat včasně, předvídatelně, přesvědčivě, přiměřeně a odpovědně byly zařazeny i principy součinnosti a otevřenosti.
Podle principu součinnosti je třeba uvést: „je nutné po osobách vyžadovat pouze takovou míru součinnosti, která je k dosažení účelu nezbytná.
Rovněž je třeba o tomto principu uvažovat i ve vztazích mezi úřady. Každý úřad má v případě potřeby udržovat kontakty s jinými úřady, případně zajistí vzájemnou komunikaci mezi svými vlastními odbory či organizačními jednotkami.“ Princip otevřenosti pak hovoří o tom, že: „úřad umožní osobám nahlížet do všech úředních dokumentů a pořizovat si jejich kopie. Úřad pečlivě dodržuje spisový pořádek a vede záznamy o příchozí a odchozí poště, takže je schopen jednotlivé dokumenty vyhledat,“ atd.
Je logické, že ve 21. století, při obrovském obje mu činností moderního byrokratického aparátu, jsou využívány informační a telekomunikační technologie (expertní odhad se pohybuje v počtu cca 6 000 různých informačních systémů).
Otázkou zůstává, zda pouze tato „digitalizace“ je právě zmíněným e -governmentem či se od tohoto pojmu očekává daleko více.
Evropská komise v dokumentu s názvem E -government – Action Plan 2011-2015 vymezuje e -government „jako použití nástrojů a systémů, které jsou zde díky informačním a komunikačním technologiím, pro poskytování lepších veřejných služeb občanům a podnikům“.
Myslím si, že úvod již jistě dostatečně osvětlil problematiku ne/uchopení pojmu e -government a odfiltroval čtenáře, jež tato problematika a její stav skutečně zajímají, od těch, kteří očekávali jednoduchý, pozitivní, stravitelný a pouze čas krátící článek.
Ke stavu e -governmentu v ČR
V článku jsem se chtěl věnovat tzv. cost -benefit analýzám (CBA), které předpokládají, že ne všechny přínosy a náklady lze ve veřejném sektoru peněžně vyjádřit. Chtěl jsem objektivně analyzovat náklady k přínosům některých služeb, uvést příklady projektů, které lze pokládat za funkční, a příklady projektů, jež je možné jistě pokládat nejen za nefunkční, ale někdy i již pravomocně vyhodnocené jako projekty s korupčním a jiným trestním jednáním, zmínit již ukončené či neznámé projekty atp.
Když jsem ale hledal, jaké projekty bych rád zmínil a demonstroval na nich, co se zdařilo (jako Czech Point, datové schránky, registry atp.), pak se vždy nalezlo něco, kdy technik nebo podnikatel hluboko ve mně uvnitř protestoval a velmi přesvědčivě argumentoval, proč ani tento projekt neuvádět a co s ním není v pořádku.
Vlastně je problematické nalézt ICT projekt globálnějšího významu, který by byl úspěšně nasazen, transparentně zdokumentován, z mého pohledu nepředražen a nebyl spojen s nějakou aférou.
Na jedné straně znám argumentace, že výhradou proti porážce ve výběrovém řízení je nejlépe jeho zpochybnění, podání trestních oznámení je nejlevnější metodou zviditelnění se a poškození či pozdržení konkurenčního projektu, a asi snad každého, kdo má rozhodnout o větších finančních prostředcích z veřejného sektoru polévá studený pot, zda nebude po rozhodnutí kriminalizován. Na druhou stranu podle agentury Transparency International je ve veřejném sektoru cena ve veřejných zakázkách o cca 20-30 % vyšší nežli v komerčním sektoru.
Znám případy, např. tvorbu webových aplikací, kdy při tržní hodnotě projektu cca do 100 tisíc korun jeden nejmenovaný kraj hradil v ceně téměř dva miliony, zmiňme známou kauzu Lesy ČR, další a další. Musím se tedy ptát, zda je něco celkově špatně globálně nebo je jen člověk postižen svou profesí a je konfrontován s většinou negativních dopadů, např. i mediálně zajímavými kauzami atp., a situace možná není zas až tak celkově špatná. Jak tedy zjistit, zda jde jen o dílčí úspěchy či neúspěchy a jak jsme na tom vlastně objektivně?
Hodnocení z EU
Na ne/štěstí existuje tzv. Juncker komise, která si uvědomuje potřebu inovací, resp. jejich vliv na ekonomický růst a sleduje, resp. vyhodnocuje některé ukazatele ve všech členských zemích EU stejnou metodologií. Nutno zmínit, že jednou z dílčích ambicí této komise je takzvaný jednotný digitální trh EU, který by mohl konkurovat velkým hráčům globálních světových ekonomik.
Cílem je zajistit všem spotřebitelům EU přístup k přeshraničním digitálním službám, vytvořit rovné podmínky pro firmy a podmínky pro tzv. digitální ekonomiku a společnost. Srovnání nám poskytne nepochybně daleko objektivnější pohled na aktuální stav v naší zemi nežli pouze vlastní interní rozbor.
Zmíněná komise zavedla Index DESI, kde jsou hodnocena kritéria z pohledu konektivity, lidského kapitálu, využívání internetu, integrace digitálních technologií a právě stav veřejně poskytovaných elektronických služeb (myšleno e -government). Rychle ale k číslům, kde lze ze zmíněných zdrojů např. zjistit, že: „Česká republika má souhrnné skóre 0,46 a řadí se celkově na 17. místo z 28 členských států EU. Čeští občané mají dobrou úroveň digitálních dovedností (76 % přechází do on -line režimu pravidelně, 57 % má alespoň základní digitální dovednosti). V důsledku toho se zapojují do široké škály on -line aktivit. Čeští uživatelé na internetu projevují zájem o on -line bankovnictví (58 %) a o on -line nakupování (52 %).
České malé a střední podniky jsou lídry Unie v on -line obchodování a z pohledu obratu jim patří přední místa. Nicméně Česká republika je podprůměrná v poskytování sofistikovaných digitálních veřejných služeb, což je hlavní výzvou pro její další pokrok v digitální ekonomice, o čemž svědčí fakt, že pouze 14 % uživatelů internetu komunikuje cestou digitálních písemností s veřejnou správou on -line (26. místo). Česká republika tedy spadá do skupiny středně výkonných států, kde se celkově nalézá pod průměrem.“ Takto tedy objektivní srovnání.
Vzhledem k tomu, že právě tzv. digitální dovednosti a on -line aktivity občanů nás posunuly na celkový skoro průměr v Unii, pak právě z „neochoty“ či „nepotřeby“ digitálně řešit své potřeby s úřady nelze veřejnost vinit. Naopak, k zamyšlení je nejen, zda e -government je vůbec funkční a poskytuje služby v potřebném rozsahu, ale jestli problém nezachází ještě dále a tzv.
e -government svou neefektivitou nezpůsobuje spíše další škody vlastní ekonomice.
Vlastní výzkum v komunikaci s e-governmentem
Dne 1. října 2000 se stal v České republice účinným zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých zákonů, který vytváří základ legislativního rámce pro používání elektronických podpisů a jejich zrovnoprávnění s podpisy vlastnoručními. Daný zákon implementoval Směrnici 1999/93/EC Evropského parlamentu a Rady Evropské unie o zásadách Společenství pro elektronické podpisy.
Od této doby uplynulo bezmála patnáct let, kdy ministerstvo informatiky prosadilo a zavedlo zřízení tzv. elektronické podatelny, a to nařízením vlády č. 495/2004 Sb., kterým provádělo zmíněný zákon č. 227/2000 Sb. Zákonná úprava prošla dále vývojem ve víře fungujícího e -governmentu, zejména předpisem č. 167/2012 Sb. Toliko z potřebných právních rámců.
Jak fáma hovoří o Winstonu Churchillovi, pak ani já nevěřím žádné statistice, kterou jsem si sám neupravil. Proto jsem se rozhodl k „desetiletému výročí“ otestovat funkčnost jednoho ze základních komunikačních pilířů e -governmentu, a to tzv. e-podatelny.
Abych neunavil čtenáře, pak obecně e -government disponuje dvěma základními pilíři digitální komunikace, a to ISDS (systémem datových schránek) a tzv. elektronické podatelny, resp. e -podatelny (schválně nemluvím o nepochopitelných, různých webových systémech podání).
Pro objektivní empirické měření, resp. zajištění homogenity měření, jsem si sestavil elektronický dotaz použitelný pro libovolný úřad, a to z pohledu dotazů na provoz e -podatelny, v souladu s volným přístupem k informacím. Raději, znalý aktuální judikatury, jsem podepsal svým zaručeným elektronickým podpisem jak průvodní e -mail, tak dokument žádosti v PDF příloze.
Z pohledu potřeb deskriptivní a matematické statistiky jsem přidělil zjištěným cca 20 tisícům úřadů pořadové číslo a nechal vylosovat vzorek pro měření. Věnoval jsem se jak mapování všech úřadů státní správy, tak vybraným institucím, které byly podle dostupných statistik veřejně nejvyhledávanějšími na internetu. Šlo o okresní soudy, CSSZ, finanční úřady, města a obce a v neposlední řadě o exekutorské úřady.
Veškeré zmíněné, resp. vylosované konkrétní instituce jsem oslovil svým elektronickým podáním, kdy jsem měřil čas odeslání podání, čas potvrzení serveru úřadu o přijetí, případně čas potvrzení o přečtení některým úředníkem atp.
a hlavně čas potvrzení úřadu o přijatém podání podle zákonných norem, které jsem dále hodnotil z pohledu kvality (zákon totiž nestanovuje např. dobu, za kterou má podávajícímu e-podatelna podání potvrdit, zda podávajícímu má toto potvrzení dorazit za hodinu, za měsíc atp.).
S některými naměřenými výsledky z cca 300 měření se se čtenáři rád podělím:
Výsledky testu funkčnosti e -podatelen
ako nejlépe funkční e -podatelny lze vyhodnotit elektronické podatelny soudů (zákonu neodpovídaly pouze 2 % podatelen, kdy nejdéle podatelna potvrdila podání za 14 hodin a 44 minut. Průměrně pak odpověď trvala 1 hod. a 40 min).
Druhý nejlépe fungující úřad byl ČSSZ (zákonu neodpovídalo pouze 9 % podatelen, kdy nejdéle podatelna potvrdila podání za 234 hodin a 7 minut. Průměrně pak odpověď trvala 31 hod. a 23 min). Další měření lze shrnout slovem „katastrofické“.
Kdy z množiny všech úřadů, resp. 243 náhodných podání na e -podatelnu neodpovídalo zákonu (nebylo odpovězeno se zákonnými parametry nebo nebylo odpovězeno vůbec) ve 152 případech. Výsledky byly dokonce tak špatné, že nebylo možné použít některé statistické metody na základě empirických měření omezeného počtu statistických jednotek, a to v rámci teorie pravděpodobnosti, při zkoumání hromadných náhodných jevů.
Jen pro ilustraci lze uvést, že např. starostové menších městeček a obcí (kdy je třeba uznat, že se opravdu snažili, jenže spíše odpovědět na dotazy, než naplnit normu zákona) pak odpovídali raději dopisem, telefonovali atp.
Na straně druhé si pak exekutorské úřady s arogancí sobě vlastní neodpustily urážky atp. Je třeba ovšem uznat, že i k mému překvapení není exekutorský úřad veřejnoprávním původcem, čili osobou povinnou k provozu elektronické podatelny, ale podnikatelem. Pak, i když vystupuje s adresou podatelna@exekutorskyuradXY, vězte, že vaše podání nemusí být vůbec objektivně uznáno a neřídí se právní úpravou elektronických podatelen.
Smutný výhled
Pro predikci stavu budoucího se vždy lehce ohlédnu zpět, pokusím se určit vektor posledního vývoje a předpovědět, kam se může vyvíjet dále. V oblasti e -governmentu se v roce 2014 stalo mnoho nových věcí. Zmiňme alespoň přijaté nařízení č. 910/2014 „o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru“, dále byl přijat Strategický rámec koncepce i prováděcí předpis, resp. Implementační plány týkající se e -governmentu a došlo k přeskupení poradních orgánů.
Co mne znepokojuje, je např. zavedení povinné komunikace ISDS s finanční správou, ač bylo několikráte komunikováno, že využívání bude vždy dobrovolné. Aby veřejnost nezůstala na pochybách, pak je nekomunikace elektronickou cestou posvěcena sankcemi. Hovoří se dále o povinné elektronické evidenci tržeb.
Ministr spravedlnost Robert Pelikán přišel ještě s posunutím hranice o něco dále, a to s návrhem na plošné zavedení ISDS na všechny plnoleté občany, a to zkráceně s heslem: „ať to stojí, co to stojí“, myšleno samozřejmě ony fyzické osoby.
Pokud tedy shrneme těchto několik údajů, pak nevidím jiný směr vývoje, než že e -government má nakročeno v následujícím období směrem od občana.
Uklidňující je pro mne Memorandum o spolupráci mezi ICT Unií a ministerstvem vnitra, kdy možná velmi optimisticky a naivně ale vkládám do této spolupráce důvěru a očekávám inženýrskou korekci úřednického aparátu a doposud špatně fungujících řešení.
O autorovi| RADEK BENEŠ, Autor je soudním znalcem v oborech kriminalistika a kybernetika

Aktuální výzvy e-governmentu

    Lukáš Kříž

Veřejný sektor nabízí stále více služeb v elektronické podobě. Česká republika však v tempu změn za světem mírně zaostává.
Veřejný sektor většiny zemí funguje navzdory technologickým i společenským změnám v modelu 20. století. Administrativa sice pracuje s výpočetními a komunikačními prostředky, ale jejich nasazení jen pomáhá tradičnímu pojetí procesů. Ministerstva operují v oddělených informačních silech, problematiky jsou řešeny v rámci sektorů. Běžně chybí perspektiva spolupráce a sdílení. Občané a podniky však očekávají, že se veřejná správa stane otevřenější, transparentnější a samozřejmě všestranně efektivnější. Nejspíše nikdo v této souvislosti nepochybuje o významu a roli informačních a komunikačních technologií.
Sledováním stavu a budoucího rozvoje e-governmentu se dlouhodobě zabývají odborníci Organizace spojených národů, konkrétně Divize pro veřejnou správu a řízení rozvoje. Jako podklad jim slouží veřejně dostupná data, reflexe expertů a relevantní příspěvky dalších institucí z celého světa.
E-government může podle OSN poskytnout jedinečnou příležitost pro transformaci veřejné správy v nástroj udržitelného rozvoje. Právě na něj se v posledních letech soustředí mnoho aktivit, jež organizace uskutečňuje. Obecná definice e-governmentu podle OSN pojednává o využití informačních a komunikačních technologií pro zajištění informačních a veřejných služeb obyvatelům. V konkrétnějším pojetí jde o nasazení informačních technologií ve veřejné správě, která je využije pro zefektivnění a integraci procesů, k účinné správě dat a informací a ke zlepšení poskytovaných služeb. Mezi ně samozřejmě patří i komunikace, v tomto případě hovoří o jejích elektronických kanálech.
Ani instituce typu OSN nepřehlíží technologické trendy posledních let. Její odborníci si uvědomují, že cloud computing, mobilita, sociální média, velká data a internetové služby mění i tradiční vize e-governmentu. Doposud se elektronická interakce v rámci e-governmentu dělila na tři typy: Government-to-Government (G2G), Government-to-Business (G2B) a Government-to-Consumer/Citizen (G2C). Technologické změny si ale vyžádají mnohem všestrannější komunikaci a holistický přístup.
Mezi cílovými očekáváními, jež se k e-governmentu vztahují, figurují vyšší efektivita a kvalita služeb veřejné správy, její transparentnost a zúčtovatelnost. Od zapojení technologií si OSN slibuje také ekologičtější postupy, efektivnější správu přírodních zdrojů, stimulaci ekonomického růstu a sociální inkluzi znevýhodněných skupin obyvatel. Samotná implementace e-governmentu ve formě vedlejšího produktu podporuje zaměstnanost, vzdělanost a údajně i zdravotní stav obyvatel.
Globální trendy
Ačkoli odborníci OSN sestavují studii o stavu e-governmentu ve světě každý druhý rok, v loňském vydání zdůrazňují závislost úrovně příjmů dané země a rozvoje technologií ve veřejném sektoru. Ekonomický výkon v podstatě určuje míru vyspělosti e-governmentu. Najdou se samozřejmě výjimky, ale chudší země obvykle nemají dostatečně rozvinutou a přístupnou infrastrukturu a jejich obyvatelé operují s nižším vzděláním včetně počítačové gramotnosti. Stejně tak existují poměrně bohaté státy s málo rozvinutými technologiemi ve veřejné správě. Vyšší úroveň e-governmentu podmiňují investice do telekomunikací, lidského kapitálu a poskytování on-line služeb.
Mezi nejrozvinutější světové regiony patří z hlediska e-governmentu Evropa. Za ní následují obě Ameriky, Asie, Oceánie a Afrika. Pro srovnání slouží souhrnný parametr E-Government Development Index (EGDI), jenž byl vypočítán pro všechny členské státy OSN. Ve všech světových regionech ovšem panuje vysoká diverzita. Například dlouhodobým lídrem žebříčku mezinárodního srovnání je Jižní Korea, která regionálně přísluší do třetí Asie. Podobně lze klasifikovat i Austrálii nebo Nový Zéland, zástupce Oceánie.
Z hlediska rozvoje služeb zaznamenává loňská studie zejména velký důraz mnoha zemí na funkce elektronické participace (e-participation) a otevřených dat (open government data). První uvedená položka zvyšuje zapojení občanů do rozhodování o věcech veřejných, druhá zase transparentnost správy a jejího hospodaření. Dalším rozvíjejícím se tématem se stal koncept zvaný e-environment, jenž se v agendách objevuje vedle elektronizace dalších oblastí života, jako jsou například e-health, e-learning nebo e-science. V podstatě jde o digitální služby související s dopady lidské činnosti na životní prostředí.
I státy s vysoce rozvinutým e-governmentem čelí problémům. Posun na vyšší úrovně totiž naráží na problémy, jež často nesouvisejí s příjmovou hladinou země a s výší investic do infrastruktury a lidských zdrojů. Propojování systémů a jejich hlubší integrace do veřejných i privátních agend totiž vyžadují nejen robustní ochranu dat a jejich sdílení, ale i organizační kulturu a politickou vůli stejně jako zapojení občanů.
Budoucí rozvoj
Odborníci OSN zformovali čtyři požadavky na efektivní nasazení informačních technologií ve veřejném sektoru. První má podobu řízené spolupráce a sdílené organizační kultury. Instituce by se v rámci kooperace měly řídit jasnými a veřejnými principy. Druhý požadavek počítá s vytvořením institucionálního rámce, v němž budou uskutečňovat koordinace, spolupráce a evidence. Do něj by měly být zahrnuty i subjekty privátního sektoru. Třetí požadavek počítá s nastavením procesů a mechanismů, jež zpřístupní služby veřejné správy všem zástupcům společnosti, znevýhodněné skupiny nevyjímaje. Čtvrtý faktor operuje se zapojením občanů do rozhodování. Primárně by měli participovat na tématech, jež se přímo dotýkají jejich života.
Rozvoj e-governmentu se bude ubírat holistickým směrem. Nemá však narušovat proces decentralizace veřejné moci. OSN v této souvislosti hovoří o přístupu tzv. collaborative governance, který má podporovat udržitelný rozvoj.
Technologicky koncepty e-governmentu využijí současných trendů. V oblasti komunikace vsadí na sociální média a mobilní služby. V první vlně doplní osobní kontakt a hlas, resp. telefon. Krátké textové zprávy SMS, navzdory vysoké penetraci mobilními telefony v populacích, však efektivně využívá zhruba 20 procent zemí. Výhodami sociálních médií jsou jejich snadná dostupnost a levná implementace. Využívá je 118 států pro elektronické konzultace a 70 pro e-government obecně.
Stále se rovněž snižuje tzv. digitální nerovnost. Jde v podstatě o přístup obyvatel k on-line službám, případně k infrastruktuře obecně. Digitální nerovnost však přetrvává v rozvinutých i rozvíjejících se zemích. Pramení z historických socioekonomických vazeb v každé společnosti. Právě na její odstranění se zaměřují politici ve svých programových prohlášeních. Digitální nerovnost totiž masové nasazení a uplatnění e-governmentu komplikuje.
Například v některých evropských zemích vlády praktikují strategii „Digital by Default“. Některé služby jsou dostupné pouze on-line, což části společnosti brání v jejich využití. Digitalizace však má své pozitivní nákladové aspekty. O tom zase někdy příště.
***
Tab: Světoví a regionální lídři v rozvoji e-governmentu
Svět Regiony
Jižní Korea Afrika Tunisko
Austrálie Mauricius
Singapur Amerika Spojené státy
Francie Kanada
Nizozemsko Asie Jižní Korea
Japonsko Singapur
Spojené státy Evropa Francie
Spojené království Nizozemsko
Nový Zéland Oceánie Austrálie
Finsko Nový Zéland
 Zdroj: OSN, 2014
Tab: Stav e-governmentu ve vybraných zemích EU
Země
Hodnota
ukazatele
EGDI
Pořadí mezi
členskými
státy OSN
v roce
2014
Pořadí mezi
členskými
státy OSN
v roce
2012
Francie 0,8938 4 6
Nizozemsko 0,8897 5 2
Spojené 0,8695 8 3
království
Rakousko 0,7912 20 21
Německo 0,7864 21 17
Maďarsko 0,6637 39 31
Polsko 0,6482 42 47
Slovensko 0,6148 51 53
Česká 0,6070 53 46
republika
Rumunsko 0,5632 64 62
Pozn. Parametry pro stanovení EGDI se nezměnily od roku
2001. Hodnotí stav ve třech dimenzích: poskytování on-line
služeb, konektivita a lidský kapitál.
 Zdroj: OSN, 2014
Skladba ukazatele EGDI pro ČR, SR, Evropu a svět
ČR
SR
Evropa
Svět
EGDI
0,6070
0,6148
0,6936
0,4712
On-line
služby
0,3701
0,4882
0,5695
0,3919
Telekomunikační
infrastruktura
0,5753
0,5296
0,6678
0,3650
Lidský
kapitál
0,8755
0,8265
0,8434
0,6566
Zdroj: OSN, 2014
O autorovi| Lukáš Kříž, Autor je spolupracovníkem CIO BW

Zaostalé úřady. Česko internet má, ale nepoužívá

    ČTK

Slabé digitální veřejné služby jsou důvodem, proč je Česká republika mezi zeměmi Evropské unie až na 17. místě v úrovni vyspělosti digitální ekonomiky a společnosti. Z dat, která zveřejnila Evropská komise, ale zároveň vyplývá, že obyvatelé Česka mají dobré znalosti digitálních technologií. Celých 76 procent jich používá internet pravidelně, zatímco 56 procent jich uvedlo základní míru dovedností.
Slabé digitální veřejné služby jsou důvodem, proč je Česká republika mezi zeměmi Evropské unie až na 17. místě v úrovni vyspělosti digitální ekonomiky a společnosti. Z dat, která zveřejnila Evropská komise, ale zároveň vyplývá, že obyvatelé Česka mají dobré znalosti digitálních technologií. Celých 76 procent jich používá internet pravidelně, zatímco 56 procent jich uvedlo základní míru dovedností.
Čeští uživatelé internetu proto dokážou počítačovou síť využít k široké škále činností. Poměrně si oblíbili například internetové bankovnictví (58 procent) a na internetu rovněž nakupují (52 procent). České malé a střední podniky jsou v EU na špičce v on-line prodeji, a pokud jde o obrat z něj, patří jim přední místa.
K jednání s úřady však internet v ČR používá pouze necelých 14 procent lidí, Česko je tak z 28 zemí unie až na 26. místě. Hůře na tom v tomto ohledu jsou jen Bulhaři a Rumuni. Naopak v zemích jako je Dánsko, Nizozemsko či Finsko, s úřady elektronicky komunikuje přes 60 procent uživatelů internetu. „Česká republika tak celkově těmito výsledky spadá do skupiny středně výkonných států. V jejím rámci se nicméně řadí mezi podprůměr,“ uvedla komise.
Podle náměstka ministra vnitra pro informační a komunikační technologie Jaroslava Strouhala je problém v tom, že se v předchozích pěti letech zbrzdila elektronizace veřejné správy. Chybí také motivace pro občany, aby používali elektronické nástroje. Situaci by mohla zlepšit třeba plánovaná elektronická identifikace občana a uznávání elektronických dokumentů, o kterém se zatím diskutuje uvnitř EU. „Pokud v Česku nebude kvalifikovaně zavedena elektronická identita, tak pokračování rozvoje elektronických služeb veřejné správy je prakticky nemožné,“ upozornil Strouhal.
Údaje plynou z dat pro unijní index označovaný jako DESI. Jeho pomocí Evropská komise hodnotí pokrok při vzniku digitální ekonomiky a digitální společnosti v členských zemích. Index je složen z údajů v pěti základních oblastech – konektivita, lidský kapitál, využívání internetu, integrace digitálních technologií a digitální veřejné služby.
Ohledně úrovně připojení k internetu je Česká republika v evropském průměru na 14. místě. Pokrytí pevným širokopásmovým připojením v ČR bylo téměř úplné už na konci roku 2013. K dispozici jej mělo 99 procent domácností, evropský průměr je 97 procent. Na venkově to bylo 91 procent domácností. Celých 64 procent českých domácností přitom mělo přístup k vysokorychlostním sítím schopným poskytnout rychlost alespoň 30 Mb/s.
Loni také Česko zaznamenalo zvýšení zájmu o pevné širokopásmové připojení: připojeno bylo 76 procent domácností proti 66 procentům z předchozích dat. Asi čtvrtina těchto připojení byla vysokorychlostních. Mobilní připojení 4G mělo podle údajů komise loni k dispozici 12 procent obyvatelstva. Česká republika se umisťuje relativně nízko při řazení podle podílu harmonizovaného spektra. Podle komise to zřejmě je kvůli malé poptávce mezi mobilními operátory.
Čísla, která komise zřejmě převzala z českého Národního plánu rozvoje sítí nové generace, jsou podle odborníka na IT Jiřího Peterky nepřesná. Plán hovoří například o tom, že 99 procent Čechů mělo v roce 2013 potenciální přístup k internetu a komise již stejný údaj přiřadila jen k pevnému a vysokorychlostnímu připojení. Stejně tak údaj o 64 procentech domácností s přístupem k připojení o rychlosti nejméně 30 Mbit/s není reálný.
„Špatné výsledky v komunikaci s veřejnou správou pak nepřekvapují. Zde se údaje komise shodují s dalšími zdroji, které také konstatují významné zaostávání České republiky v oblasti eGovernmentu obecně, a dostupnosti on-line služeb pro občany a jejich využití konkrétně. Příčin je více, ale nejvýznamnější jsou asi úplně jiné priority, neexistence digitálních lídrů a přetrvávající resortismus,“ dodal Peterka.
V celé EU používají internet pravidelně tři čtvrtiny občanů. Největší procento (93 procent) ukazují tabulky u Lucemburska, nejmenší údaj, a to 48 procent, zaznamenalo Rumunsko.
Evropané mají zájem o audiovizuální a další obsah, který je na internetu dostupný. Hry hrálo a obrázky, hudbu či filmy z webu stahovalo 49 procent občanů EU s přístupem na internet.

.